Fejetony

V této rubrice budu postupně uveřejňovat svoje dokončené fejetony. Věřím, že leckomu pomohou najít ten správný názor na věc, díky odlišnému pohledu na svět, než doposavaď zastával.

Legalizace lehkých drog ano, či ne?

Tato otázka je dnes velice aktuální a stále se probírá v médiích, kterým jde spíše o svoji sledovanost, případně prodejnost než o smysluplné zodpovězení této otázky.

Nelze opomenout též skutečnost, že narozdíl od lehkých drog jako je marihuana, existují drogy mnohem tvrdší, které jsou však v naší společnosti tak vžité, že je bez mrknutí oka tolerujeme a ani zákonem nijak neřešíme. Patří mezi ně například alkohol.

Troufám si říci, že každý z nás má na legalizaci lehkých drog svůj názor, jenž se opírá o jeho vlastní zkušenosti.

Existuje malá skupinka lidí, jenž budou souhlasit s legalizací. Neboť vědí, že tyto drogy nejsou návykové. Pouze při dlouhodobém požívání vedou k demenci. To už je ale na jinou debatu. Je jistě lepší, když huliči budou aspoň pod dohledem úřadů a navíc příjmy z legálního prodeje lehkých drog mohou financovat dohlížející orgány na legální prodej a dodržování podmínek, za kterých se smí drogy požívat a nebo třeba léčbu drogově závislých.

Pak je tu skupina lidí, jenž lehké drogy požívají a nebo alespoň občas zkusí. Těm je v zásadě legalizace lhostejná. Neboť v obou případech si svoji dávku vždy seženou. Po zlegalizování však nemusí řešit otázku: „Za kolik a kde?“

Další skupinu tvoří lidé, kteří je neberou a třebas ani nikdy nezkusili a vycházejí tedy jen ze všeobecného názoru, že drogy jsou zdraví škodlivé a tak se vždy budou přiklánět k názoru, že se musí společnost proti všem drogám bránit. Toho lze dosáhnout samozřejmě jen zákony a za pomoci příslušných orgánů (policie, protidrogové oddělení,…) dohlížet na jejich dodržování.

Pak je tu ještě jedna velice významná skupina lidí – zákonodárci. Ti v žádném případě neřeší morální stránku věci, natož zdraví svých občanů, kteří drogy požívají. Jde jim jen o jedno – vyřešit daňové úniky z této oblasti businessu. Takový lidé samozřejmě nemají osobní zkušenost s legalizací lehkých drog. Aby také měli, když se to řeší až nyní. Takže tito lidé mají na jedné straně nezodpovězené otázky (Povede to ke zvýšení počtu huličů? A co na to přistěhovalci ze zemí se zákazem drog? Atd.) a na druhé straně státní zájmy (přesněji řečeno někde sehnat peníze do prázdné státní pokladny).

Aby svůj úkol vyřešili, mohou hledat odpověď v okolních státech, jak se s drogami vypořádali oni, neboť drogy jsou celosvětový „problém“, který řeší všechny státy.

Např. holandská vláda se s tím vypořádala tak, že akceptovala drogy jako skutečnost, která k lidskému pokolení patří a vždy patřit bude (nelze ji tedy zcela vymítit) a tak lehké drogy povolila. Samozřejmě i tak tam jsou pravidla používání – vyhrazená místa, ceny apod. Díky tomu má nad věcí „kontrolu“. Příklady ve světe můžeme hledat i pro potlačování výroby a prodeje drog. Řeč je samozřejmě o Americe, kde se s drogami bojuje již mnoho desetiletí a výsledek je dosti žalostný: drogová prohibice dala ornou půdu mafii, která v drogách nalezla hlavní finanční příjem. Ty dosáhly takové výše, že si klidně mafie mohla dovolit své pochybné obchody vést pod záštitou policie pomocí úplatků.

Ono je to s Amerikou vůbec zvláštní. Země neomezených možností má asi ve svém osudu napsáno, že se nikdy nepoučí. Jak si jinak vysvětlit, že před drogovou prohibicí zažila i alkoholovou, která dopadla úplně stejně. Opět mafie vytušila v tomto zakázaném zboží velké zisky. Nabízí se samozřejmě ještě jedno vysvětlení: americká ekonomika z prodeje drog rovněž těží. Ale to jsou jen úvahy.

Osobně si myslím, že každá vláda dělá ve věci drogy velikou chybu, když se snaží proti nim za každou cenu bojovat. Ale historie nám dává jasně najevo, že drogy tu byly (používány k utlumení bolestí), jsou (používány nejen k léčbě, ale bohužel též jako „únik“ z reality) a vždy budou. A je to jen v nás lidech, zda je chceme nadále užívat, či nikoli. A pokud tento fakt nebudeme akceptovat, bude nás to akorát stát miliardy ročně a veliké avšak marné úsilí.

Tudíž jediný účinný boj dneška je legalizace. Jedině tak stát může mít situaci pod kontrolou a mít přehled o huličích (též o narkomanech) a jejich počtech. To samozřejmě nese sebou nejen velkou zodpovědnost případných zákonodárců, ale též i riziko zhroucení ekonomiky, neboť se jedná o velice nákladnou věc a to si musí každá vláda před schválením zákona důkladně rozmyslet.

Přirozená zapomnětlivost

Jestli jsme v dřívějších dobách více tíhli k přírodě a jejím darům, dnes už jsou z nás tuctový materialisté. Samozřejmě, že ještě nyní existuje malá skupina lidí, co tíhnout k přírodě. Ale je jich tak málo, že už bohužel trend k materialismu nezastaví.

Každý z nás (nebo i skupiny) něco vlastní a chce si to ochránit před okolím. Proto jsme začali používat zámky, přístupové terminály, čtečky identifikačních karet, bankomaty a další zabezpečovací zařízení.

K jejich využívání potřebujeme příslušné klíče, identifikační karty, PIN, atd.

Problém ovšem je, že nám příroda do vínku nadělila schopnost zapomínat. Vlastně je to dobrá vlastnost. Na co si pamatovat vše a zatěžovat tak svoji mysl. Díky tomu se v nás jaksi zakořeňují (vžívají se) každodenní činnosti. A ty co nepoužíváme, se z naší mysli jakoby vytrácí. Ony tam přesto jsou. Ale uloženy jen v chudší podobě. Takže někdy v budoucnu si je musíme oživit, aby se nám zase navrátily v celé kráse.

Ještě větší problémem je skutečnost, že nás příroda vybavila též schopností ztrácet věci. Je to s nimi stejné jako s informacemi. Pokud je používáme, nosíme je někde po kapsách. Jestli ne, někam je odložíme a pokud je delší dobu nepotřebujeme, už tam zůstanou a my je nemůžeme najít.

A teď si představte, že jste takhle odložili někam klíče nebo ID kartu. To teprve začíná ta správná zábava. Ale nebavíte se vy, ale vaše okolí. A jelikož se kvůli ochraně dat a informací ve velkých společnostech takové bezpečnostní systémy zavádějí stále více, situací se ztrátou karty a nebo zapomenutím karty doma přibývá.

Jak si udržet úspěch na trhu

Když jsem byl malý a uviděl někde za výlohou stavebnici Lego, srdéčko mi zaplesalo a chtěl jsem ji mít doma. Bohužel v té době to byla nesmírně drahá hračka z dovozu. Snad každé dítě v té době časem získalo byť jen jednu malou stavebnici Lego a různě si je mezi sebou ukazovaly. Největším frajerem se pak stával ten, kdo vlastnil tuto hračku, doplněnou elektronikou – zpravidla blikacími světélky nebo motůrkem. To se už však jednalo o Lego technik, které bylo jak svojí cenou, tak svojí úrovní o třídu výš.

O to větší šok jsem zažil, když náhle nebyla vidět na pultech. V té době jsem si už vydělával a mohl jsem si splnit dávný sen z dětství, psal se rok 2002. Ale nebylo ji možné sehnat. O pár let později jsem se dozvěděl, že firma, vyrábějící mé oblíbené Lego z mládí, málem zkrachovala. Důvodem byl příchod nových moderních hraček prošpikovaných elektronikou – Tamagochi, panenka, co vydávala hlásek „Máma“, „Táta“ (jak jinak než v angličtině), různé jednoúčelové hračky vydávající zvuk motoru, hlasy zvířátek, apod.

Tehdy se o firmu zasadil Dánský stát, jenž ve značce Lego cítil jakousi národní hodnotu. Aby také ne, když v době své největší slávy každý spojoval Dánsko s Legem a historii tohoto státu pomíjel. A tak vlastně tato značka za podpory státu přežila. Dnes je opět na pultech, ale po pravdě řečeno, už to není co bývalo. Díky novým postavičkám, které dnes děti zbožňují muselo i Lego změnit svoje původní kostky pirátů, lidí a zvířátek na hrdiny ze Star wars, Pikaču, a bůh ví, na co dalšího.

Já jsem si na tomto příkladu o firmě Lego chtěl nejen zavzpomínat, ale též poukázat na to, že i slavná značka může lehce přijít o dominantní postavení na trhu a tím pádem i o příjmy. A tak se není čemu divit, když je nějaká firma schopna šáhnout i po černých praktikách (např. vypuštění novinářské kachny, fingovaný teroristický útok, „nehoda“, atd.), aby si udržela své postavení na trhu.

Raději se ani nepouštět do úvah, jak to musí fungovat ve velkých nadnárodních firmách, ve vrcholné politice,…

Nástrahy života

Kdysi dávno se kolem našeho obydlí potulovala kočka. Vypadala tak zbídačeně, že jsem nemohl jen nečinně přihlížet a nalil jí - i přes varování mých rodičů, že kočka pak neodejde - misku mléka. Samozřejmě měli pravdu. Už u nás zůstala a tak jsem se o ní zodpovědně začal starat a hrál si s ní až do doby, kdy čekala koťata. V ten moment ulehla do pelechu v naší boudě a ven vycházela jen k misce se žrádlem. Když přišel den D, měla pět koťat. Nevím jak je to možné, ale druhý den bylo v pelechu už jen jedno - to nejhezčí. Když povyrostlo, začalo prozkoumávat terén. Časem Mates, tak jsme jej pojmenovali, postupně zvětšoval oblast průzkumu kolem svého domova. Kromě přirozených predátorů z přírody v podobě psů, dospělých koček a občasných návštěv zvířat, žijících divoce v okolí, mu nehrozilo žádné nebezpečí. Máma ho samozřejmě učila přežít, ale to jen pár dní, než se otrkal. Nyní na něho pouze z povzdálí dávala pozor.

Když jsem o několik let později navštívil svého bratra a pozoroval jej, jak při našem rozhovoru nespouští oči ze svého syna, aby se někde nezranil o ostrou hranu, aby nepustil plyn, aby se nespálil o rozžhavenou remosku, aby nespadl ze schodů, aby nevypadl z okna, aby jej neskříply výtahové dveře, apod., uvědomil jsem si, že toto je ta daň za pohodlnější život, který jsme si vytvořili kolem nás. Naše děti jsou vystavené uměle vytvořenému světu s umělými nástrahami, kterým musejí čelit, chtě nechtě. Když je zvládnout překonávat, mají jednodušší život. V opačném případě se mohou zranit nebo dokonce zemřít!

Kotě - žijící divoce v přírodě - je na tom pořád stejně jako před stovkami let. Od mámy se naučí to nejnutnější a pak už to jen piluje celý život. Bohužel v okamžiku, kdy vstoupí do našeho uměle vytvořeného světa plného oněch nástrah, které nám lidem usnadňují život (např. výtah, automobil, letadlo, loď), dostane se do stejné role, jako naše děti. Ba dokonce jako my. Poněvadž pokrok nespí a co perfektně fungovalo včera, dnes už funguje jinak.

A nyní mi omluvte, musím zjistit, jak se používá nejmodernější robot DH 1 (Domácí Hospodyně). Nebo umřu hlady a žízní, nevykoupaný s ušpiněným oblečením, zcela neinformován o tom, zda si lze pořídit ještě lepší model DH 2 a nebo co dělá soused. Už jsem ho neviděl deset let, co jsem nevystrčil paty z baráku. Obávám se totiž, že bych před dveřmi svého bytu nepřežil ani minutu.

Úskalí ústní komunikace

Staré české přísloví praví: „Když dva dělají totéž, není to totéž!“ Na první pohled z této věty není patrná její velice významná myšlenka. Představme si situaci: Přijde za Vámi šéf a žádá po Vás nějaký úkol. Vy jej vyslechnete, souhlasem mu dáte najevo, že jste úkol pochopili a pustíte se do něj. Když mu nesete výsledek Vaší práce, šéf si rve vlasy, jak je možné, že jste udělali zcela něco jiného. A já se Vás teď na to zeptám také: „Jak je možné, že jste to udělali zcela jinak?“ Budete si jistě lámat hlavu nad tím, jak se mohlo stát, že jste šéfa pochopili jinak a ujistíte ho, že se to už vícekrát nestane.

Odpověď je přitom tak jednoduchá. Každý člověk jedná a reaguje na své okolí pouze podle toho, jaké zatím na své cestě životem nasbíral zkušenosti, resp. poznání. Od toho se pak odvíjí lidské rozhodování.

Na základní škole chce učitelka potrestat žáka a tak mu nařídí, aby stokrát napsal větu: „Už nikdy nebudu opisovat od souseda.“ Když pak žák vypracuje úkol způsobem, že napíše požadovanou větu stokrát na sebe, místo pod sebe, učitelka žákovu představivost (jiný úhel pohledu) nedocení a vyhubuje mu.

Z tohoto příkladu je nejvíce patrné, že pro obě strany to bylo prvotní setkání s takovou událostí: žák pochopil úkol jinak a učitelka vypracovanou úlohu neuznala za zcela splněnou.

Na tomto příkladu je ještě zajímavá jedna skutečnost, která člověku nemusí být patrná hned na první pohled. Učitelka zde projevila svoji názorovou nepřizpůsobivost k novým událostem (= poznatkům), které mohou nastat. Ale jelikož její mysl (názory) je nepružná, nedokáže přijmout, že i takto vypracovaný úkol lze považovat za splněný.

A aniž by si uvědomila důsledek svého postoje k vypracovanému úkolu, ovlivní i svého žáka v jeho cestě životem a pohledem na život kolem sebe.

Jak vzniká rakovina a analogie k naší společnosti

Každou chvíli se dočítáme, či doslechneme, že si rakovina zase vybrala svoji daň. Je vůbec možné se proti ní účinně bránit léky?

Abychom zcela pochopili proces vzniku rakoviny jako čtenáři laici, je nutné se zabývat aspoň okrajově lidským tělem. Není žádným tajemstvím, že lidské tělo je tvořeno buňkami. Každá taková buňka v sobě nese informaci, co je jejím úkolem, který po celou dobu svého života bude vykonávat. V anabázi s PC si to lze představit jako mikroprogram (většině lidem známý pod označením ovladač), např. pro myš. Ten rovněž vykonává jen propočty pozic kurzoru myši na obrazovce na základě informací získaných od myši (posun, stisknutí tlačítka).

Pokud je v lidském těle vše v pořádku, pak každá buňka vykonává svoji úlohu, tzn. srdeční buňky se roztahují a stahují, čímž ženou krev skrz oběh. Naopak plicní buňky mají zcela jinou úlohu. Předávají složkám krve kyslík a odebírají z něj oxid uhličitý (odpad). Lze říci že lidské tělo je zdravé a plně funkční, pokud každá buňka vykonává svědomitě svoji úlohu, pro kterou byla určena a tím spolu s ostatními tvoří dokonale fungující celek.

Jiná situace v lidském těle nastane, pokud se jedna z buněk rozhodne přestat plnit svoje poslání a začne „si hrát na svém písečku.“ Tělo se proti této vzpouře brání a vysílá ke vzpurné buňce své obranné prostředky. Pokud jsou dostačující, člověk je opět zdravý. V opačném případě si odlišného počínání všimnou i okolní buňky a přidají se k rebelské buňce. Vzniká tak nádor, např. plicní. Na něj už je tělo krátké a tak se nádor, pokud není lékařsky včas vyjmut, rozrůstá dále po příslušném orgánu a strhává sebou ostatní - do té doby pokorné – buňky. Když dosáhne hranice orgánu, začne okupovat i ostatní buňky v těle a přetahovat je na svoji stranu.

Tento proces však netrvá do nekonečna, pouze do vyčerpání všech buněk v lidském těle. Jinými slovy, jeho konec už byl znám na úplném začátku vzniku rakoviny. Problém však spočívá v tom, že první a de facto i ty následující rebelské buňky opomenuly jednu skutečnost a tou je, že samostatně netvoří nic a jsou odsouzeny k záhubě. Jedině pokud se podřídí celku a pokorně vykonávají, to co se po nich chce (je to též to, co je zároveň i jejich smyslem života), pak celý systém funguje správně a ony mohou existovat. Pokud je celek narušen a umírá, i ony jsou spolu s ním odsouzeny k záhubě.

A nyní ke slíbené analogii výše popsaného k naší společnosti.

Ta je tvořena jedinci – člověkem. Každý takový člověk v ní plní nějakou „důležitou“ (v uvozovkách je to záměrně, neboť každý je ve společnosti důležitý) roli. Na dané úrovni je vždy podřízen svému nadřazenému orgánu (nějaký šéf - parťák, mistr, ředitel, generál,…), který ho řídí. Pokud každý dělá co se od něho očekává, společnost někam směřuje a každý jednotlivec s ní. Samozřejmě, že jednotlivec ze své pozice ve společnosti nevidí, jaká je její cílová cesta. Pouze vidí to pod sebou a podle toho rozdává povely, jenž ctí příkaz shora. V podstatě se jedná o pyramidový systém, ve kterém fungují jeho zákony – systém odměn, dovolených, atd.

Co se však stane, když si jeden člověk usmyslí, že už nebude bezduše plnit nějaké příkazy společnosti a vymaní se z ní, aby žil pro sebe a ne pro druhé (žít pro druhé znamená žít pro sebe, pozn. autora). Vlastně se z něho stane rebel, terorista, mafie, či snílek, jenž má ze svého podhledu na okolní svět pocit, že bojuje za správnou věc. Z počátku se mu jistě daří, dokonce sebou může strhnout i několik dalších jedinců, podobně jako první rebelská buňka v lidském těle. Podstatě je to totéž, akorát na vyšší úrovni.

A opět společnost, tak jako na nižší úrovni tělo, se pokusí proti tomuto odporu zasáhnout svými prostředky – zákony, daně, policie, armáda,… Pokud uspěje, vše se vrátí do starých kolejí. V opačném případě se k rebelovy přidávají další a další, až většina členů dřívější společnosti je na straně rebela a lidská rakovina roste. Na jejím konci však nečeká blaho, jak si zpočátku možná onen člověk myslel, ale zanikne. Neboť ke své existenci potřebuje společnost a společnost onoho člověka.

Na tomto příkladu jsem chtěl demonstrovat, jak je důležité se na věci dívat s více úhlů pohledu. Je dost pravděpodobné, že člověk považuje rakovinu za něco, co tu zkrátka je, ale odmítá si připustit, že obdobná nemoc existuje i ve společnosti. Jinými slovy, to co se děje v nás při nemoci, existuje též jak v nadsystému (město, kraj, stát, Země, sluneční soustava, galaxie,…, vesmír), tak i v každé buňce a dalších podsystémech. Ale ty jsou zatím pro naše současné technické vybavení neviditelné.

Hledáme si vhodného partnera

Tento úkol musí absolvovat každý člověk na planetě. Pokud se tomu někdo vyhýbá, pramení to pouze z jeho strachu z neznáma. Naštěstí nás pro tento úkol příroda vybavila několika indiciemi na lidském těle (zabarvení kůže, pot, pach, oči a jejich zorničky, hlas, bradavky, atd.), které nás v situacích, kdy tápeme, vedou.

Díky společnosti (= člověku) si však člověk tento úkol znesnadnil, neboť je od ranného věku veden k tomu, aby se za svoji nahotu styděl a skrýval jí pod šaty. Tato skutečnost je o to složitější, že společnost a hlavně její vrcholoví aktéři - majitelé parfumérií, výrobci oděvů, plastičtí doktoři, atd. - propagují přípravky (spreje, oděvy, make-up, silikon) k zahlazení chemických a fyziologických podpisů našich těl: pach, barva vlasů, vzhled, tvar, atd.

Člověk je tak nechtěně vystaven před nelehký úkol prokouknout tuto hru klamu a rozhodnout se správně. Cesta však vede přes mnohé překážky.

Když člověk překoná oblečení, zakrývající skutečnou postavu, je vystaven před další zkoušku – nahotu. To když se schyluje k pohlavnímu styku, nejstaršímu lidskému aktu (který tady byl, je a vždy bude), a oba partneři se před sebou prvně svléknou. To, s čím by byli jinak konfrontováni již při prvním setkání sblížení (první kontakt – držení se za ruce, první pusa, první tulení,…), musí řešit až po vzájemném sblížení.

Ale i zde to ještě nekončí. Ráno je pak lidský druh konfrontován s další skutečností. To když se probudí vedle svého partnera a zjistí jak opravdu vypadá, neboť na sobě nemá make-up, gel ve vlasech, udělané řasy a jiné maskování.

Tato poslední zkouška je v podstatě ta nejdůležitější, neboť každý z nás vypadá po ránu trochu jinak, než během dne, resp. na diskotéce při hledání partnera. V ten moment teprve mozek začne porovnávat, dalo by se říci vážit, mezi zbývající krásou a povahou člověka.

Pokud vyhraje povaha, je vyhráno. Sice pak následují další peripetie, jenž ke vztahu neodmyslitelně patří - společné finance, společná domácnost, atd., ale to už je jiná kapitola.

Proč nám někdy práce odsejpá pod rukama a jindy se nedaří

Jistě to znáte. Sotva se Vám nezdaří během dne jedna věc, začnou se na Vás sypat další a další nezdary.

Za čas pak přijde den, kdy stihnete udělat spousty věcí.

Teď se zkuste zamyslet, proč to tak je? Nemá Vás TEN nahoře (rozuměj bůh) rád? A nebo se Vám mstí šéf či Vaši závistivý kolegové? Samá voda!

Důvod je daleko prozaičtější. Ať se snaží člověk, jakkoliv, jeho životní cestu určuje jeho osud. Je to jakýsi plán tratě v rallye závodech – známý též jako itinerář. Není v něm napsáno, jak projet onu ostrou zatáčku co nejefektivněji. Pouze její popis – úhel sevření, povrch a případně i pár slov k okolnímu porostu. A na Vás je, jak se úkolu zhostíte. Zda zatáčku projedete rychle, ale budete riskovat Váš život a nebo zda pojedete pomalu a ztratíte několik sekund v životě. V prvním případě, pokud máte dostatek zkušeností a zvládnete projet bez úhony, ušetříte čas, který se Vám může hodit na další překážky - ať už na trati, nebo v životě. Nicméně, i druhé řešení je správné. Jen pomalé. Zato Vám umožňuje získat další cenné zkušenosti, které zúročíte později.

Ať tak nebo tak, ve výsledku se Vám bude zdát, že na co šáhnete, to se daří. Neboť děláte to, co je ve Vašem životním itineráři.

Někoho by mohlo napadnou ještě další řešení. Před takovouto nebezpečnou zatáčkou zastavit, vystoupit z auta a odejít. To ovšem nelze. Je to stejné, jako v rozjetém vlaku. Pokud přistoupíte na výzvu NASTOUPIT DO VLAKU, nezbývá Vám, než tuto hru dohrát až do konce, než dorazíme do dalšího NÁDRAŽÍ. V opačném případě, když se přece jenom rozhodnete vystoupit, stihne Vás nějaký karambol: ve velké rychlosti vyskočíte z vlaku a při dopadu na zem si poraníte páteř nebo dokonce přijdete o život.

A teď no nejlepší. Když se po nějaké době ohlédnete zpět, vidíte, jak ve Vašem životě do sebe jednotlivé osudové rány zapadaly a jak Vás směřovaly po cestě Vaším osudem. A to je oč tu běží.

Hláška: „Ach můj bože!“

Jistě jste tuto hlášku zaznamenali v nějakém dabovaném americkém filmu nebo seriálu (Přátelé). Bývá používána v situacích, kdy se nějaká osoba něco zásadního dozví a tuto hlášku pak vypustí z úst.

Nevím jak Vám, ale mě stávají vlasy hrůzou, když jí slyším. Přijde mi na naše poměry nepřirozená. Možná je to tím, že nejsem věřící, byť se samozřejmě v krizových okamžicích modlím. Ale víc by mi tam pasovala hláška: „Ty vole!“, „Ty krávo!“, apod. (podle cílové skupiny diváku a vysílacímu času). Myslím si, že též překladatelům a i dabingu musí tento doslovný překlad skřípat mezi zuby. A přitom je český jazyk tak bohatý na slova. Po troše práce se dá jistě vymyslet mnoho vhodnějších vazeb, např.: „Ty bláho!“, „Jdi mi z dílny!“ a jiné.

Jak je však patrné s častého použití této věty v televizi, lepšího překladu se asi nedočkáme. Nezbývá tedy, než se smířit se skutečností, že pouze tato hláška ideálně pasuje na pohybující se ústa řečníka na obrazovce a jinou tam nelze vložit. „Ach můj bože!“

Sportem k trvalé invaliditě

Lidé, kteří nechtějí sportovat, ať už z důvodu zápachu po zpocení, nadměrných tělesných proporcí nebo z prostého nedostatku času, používají hlášku „Sportem k trvalé invaliditě…“ jako vysvětlení, proč raději lenoší. Když si pak přečtete noviny, - z nichž se dozvíte, že se Pepa Novák zranil při fotbalovém utkání. Na druhé straně je zase článek o jiném Pepovi Novákovi, který utrpěl četná zranění při hokeji, - jednoznačně dojdete k závěru, že vlastně mají pravdu a lepší je nesportovat.

Zkusme si položit otázku, proč tomu tak je. Proč se při sportování můžete opravdu vážně zranit?

Příroda nadělila každému tvoru na planetě takové schopnosti, které bude pro svoje přežití používat: psovi výborný čich, orlovi skvělý zrak, atd. U člověka je však situace jiná. Při porovnání s ostatními živočišnými druhy má všechny vjemy zakrnělé. Příroda mu však nadělila schopnost přemýšlet, se kterou lze handicap kompenzovat.

Ale i tato kompenzace má svoje hranice. Při provozování jakékoliv činnosti je vyžadována stoprocentní koncentrace mozku na daný úkol – to však dokáže jen málokdo. A to vůbec nemluvíme o činnostech na profesionální úrovni (vrcholový sportovci, kardiochirurgové,…), kdy se jde až na hranice lidských možností.

Když se pak během takové činnosti zamyslíte nad něčím jiným, pravděpodobnost, že nastane chyba, vzrůstá. Jistě to znáte sami z Vašeho život: při řízení auta, když se nevěnujete dostatečně řízení a ladíte jinou stanici na rádiu, při počítání, kdy se nemůžete stále dobrat ke správnému výsledku, při fotbale přehlídnete soupeře a srazíte se, apod.

Jediným řešením je učit se koncentrovat na právě prováděnou činnost. Není to však otázka pár dní, ale několika let. Když to zvládnete, máte své tělo pod kontrolou a úraz Vám nehrozí.

Jistě se zde najdou i tací, co prohlásí, že něžné pohlaví to řešit nemusí, neboť dokáže myslet na více věcí zároveň. To je pravda. Dokáže. Ale pozor! Mohlo by zde dojít k mýlce. Nejedná se o stoprocentní soustředění na více věcí zároveň. Příroda obdařila ženy schopností neustále přepínat svoji mysl na několik úkolů. Pokud však nějaký z nich vyžaduje více soustředění, ty ostatních se musí přerušit, jinak se u nich též chybuje.

Trvalý pocit štěstí

Asi by bylo vhodné hned na úvod napsat, co si pod pojmem štěstí autor článku přestavuje. Nuže do toho! Štěstí je takový stav mysli, kdy se cítíme spokojeni, dalo by se říci naplněni. Z vědeckého hlediska se jistě jedná o přítomnost nějaké látky v krvi, ale to není v tuto chvíli podstatné.

Jelikož každý člověk touží po pocitu spokojenosti, čili bytí ve šťastném stavu, snaží se dělat vše proto, aby toho dosáhl. Jaký způsob člověk použije se odvíjí od jeho přesvědčení. Z tohoto podhledu lze lidi rozdělit do třech skupin.

Do první skupiny patří materialisté. Jsou to lidé, jenž velice pozorně sledují své okolí a dbají, aby dosáhli všech vymožeností, jenž spatří – ať už v TV, u kamaráda, spolužáka, souseda a nebo třeba u kolegy v práci. Žijí iluzí, že když budou mít vše, co ostatní, budou nejšťastnější. Celý jejich život je pak honba za uměle vytvořenými hodnotami v podobě domu, dětí, aut, drahých věcí jako jsou šperky, elektronika, pak též pohodlí, klimatizace, cestování, atd. Tito lidé v podstatě za svůj život nedosáhnout cíle, neboť vše výše vyjmenované je těší do okamžiku, než to získají. Pak to ztrácí hodnotu a oni se upírají k jiným věcem, které ještě nemají a od nichž milně očekávají dosažení ještě většího štěstí. Vzpomeňte např. na snahu získat výuční list, resp. maturitní vysvědčení. Po získání jste se radovali pouhých pár minut. Ti otevřenější dokonce jen pár sekund. Samozřejmě, že byli i tací, kteří se radovali celý týden, který strávili bujarými oslavami. Ale ať tak nebo tak, poté přišlo rozčarování. Náhle jste si uvědomili, že tím to nekončí. Nejdříve bylo potřeba spěchat na sociální úřad, pracovní úřad a pojišťovnu. Pak následovalo další kolo v podobě hledání práce. A v podobném duchu se to děje dodnes. Přes stavbu svého hnízda (dům, byt), placení složenek a hypoték, až k zaopatření svých dětí, atd.

Druhá skupina lidí je ze společnosti lpící na materialismu zklamána a utíká do výšin spokojenosti pomocí drog. Tato cesta je sice o něco morálnější, neboť se nejedná o honbu za materiálním zaopatřením, se kterým je spojeno ničení přírody (výroba plastů, chemie, zamoření vod, hýření energií, …), ale řešení je to jen dočasné. Hlavní problém tkví v tom, že tito lidé se velice rychle dostanou do vysokého stavu štěstí a spokojenosti, a to i třebas na několik hodin, ale jelikož se k tomuto stavu nedostali přirozeným zráním jejich osobnosti (psychiky), čili nejsou schopni si tento vysoký emoční stav udržet, neunesou pád zpět do reality, který pak následuje po vystřízlivění. Ve stavu, ve kterém se nacházejí, je pro ně návrat tak otřesným zážitkem, že stále častěji unikají do opiové reality pomocí zvyšujících se dávek. Výsledkem je totální ztráta nitě se současným světem, čímž si navždy uzavřou návrat a samozřejmě tento životní styl končí smrtí.

Třetí skupina lidí již prohlédla iluzi, jenž jim předkládá materiální svět. Vědí, že to co vidí kolem sebe, je jen jedna strana mince. Ale ke správnému pochopení skutečností je třeba znát též druhou stranu mince. Ta dřímá v nich samotných (myšleno: v každém člověku). K tomu, aby jí viděli, jim stačí velice málo, oproti počinům jen materiálně uvažujících lidí, a to zavřít oči a ponořit se do světa svého vlastního já. Tato cesta člověku otevře nové obzory vnímání, které mu umožní vidět za materiálními projevy okolního světa též vyšší principy (zákony) a tak je schopen příchozí události (úmrtí, nemoc, den blbec, smůlu, autonehodu, lásku, rozhod, hádku,…) zvládat tím, že je přijímá jako něco potřebného pro vhodný rozvoj své osobnosti. Jinými slovy, tyto události neničí jeho psychiku (nenutí ho vybočit z normálu – např. brečet, či začít nadměrně užívat alkohol), ale naopak mu pomáhají v jejím zrání. Tím dosáhne určité úrovně spokojenosti (štěstí), kterou si je schopen trvale udržet, případně ještě krůček za krůčkem zvyšovat.

Důležité je, že se nezmítá jednou nahoře (když se něco povede) a jednou dole (když se nedaří), ale žije s vyrovnanou psychikou. Na závěr bych uvedl následující příklad: hráč, jenž propadl hře na automatech se sice občas při výhře dostane do opojného stavu spokojenosti (štěstí), ale tento stav je rychle vystřídán mnoha prohrami, kdy se hráč ocitá na dně. Takový člověk je potom psychicky nevyrovnaný. To se projevuje i na jeho projevech vůči okolí, jeho rodině a v práci. Ve výsledku začne pít, společnost jej odvrhne a jelikož k jeho návratu do společnosti vede jedině cesta prozření, kterou ovšem nevidí, neboť jeho smysli jsou zahaleny touhou po materiálním zabezpečení, zůstává navždy odstrčen na okraji společnosti. Naproti tomu člověk, jenž patří do třetí skupiny a tím pádem nehledá pocit trvalého štěstí ve výhře peněz, neboť ví, že peníze mu slouží pouze jako prostředek k nejnutnějšímu materiálnímu zabezpečení pro zapadnutí do společnosti, se bude celý život snažit žít bez velkých výkyvů. Místo herny bude upřednostňovat morální vztah k okolí, nebude se snažit prostřednictvím peněz vybočovat ze společnosti (ví, že je a vždy bude její součástí), bude konat vše tak, aby ostatní omezoval co nejméně a hlavně ve svých neúspěších uvidí hlubší smysl a dokáže se z něho poučit. Takže i prohra na automatu by mu napověděla, že nejde o peníze, ale o duševní bohatství (nabyté zkušenosti). Což takový hráč, jak již bylo napsáno výše, nikdy neuvidí!

Co je to náboženství

Jednoduše řečeno, je to víra v někoho/v něco, kdo/co za nás rozhoduje. Jinými slovy, pokud jsme vyznavači nějakého náboženství, vzdáváme se svobodné vůle ve prospěch něj. Jaké to má následky? Předně se zbavujeme svobodné volby. Začínáme dělat věci jen proto, že to tak dělají ostatní přívrženci stejného náboženství a nebo, že to tak požaduje předpis daného náboženství, zpravidla zákon, který kdosi sepsal (již nežijící autorita). My ani nevíme jaké byl onen autor povahy, abysme si mohli o něm udělat obrázek. Vedlejším jevem pak je, že postupem času zcela přestáváme o svých činech přemýšlet. Pak není divu, že při prosazování nějakého již na první pohled nelidského počínání (upalování "čarodějnic", mučení kacířů, atd.), postačí se před davem zmínit, že to tak chce všemohoucí a dav už slepě následuje. Časem pak lidská povaha vykoná vše: ty vypočítavější lidé zjistí, že se takto lehce dostanou k penězům a moci, ty opatrnější se pod rouškou strachu, že by je mohl někdo falešně udat, raději podřídí a udávají sami. No a pak tu máme též ty, co prokoukli ono divadlo mocných daného náboženství a začnou lidem říkat pravdu. V té době je už však pozdě. V lepším případě končí zmučeni v žalářích, v tom nejhorším jsou pod falešným obviněním (přihlížející dav musí znát důvod, byť by byl zcela nesmyslný, dál už o něm totiž nepřemýšlí) upalováni na hranicích. Historie je toho důkazem. Proto je velice důležité lidi naučit vážit si sama sebe, své vůle a svých názorů. Jedině tak se jedinec může ubránit cizí manipulaci. Bohužel pomocí médií se tak nestane. To je přesně ten aparát, který s davem manipuluje a dnes již nemyslící dav slepě poslouchá. Pak nezbývá jiné řešení, než šířit pravdu (rozuměj: jiný pohled na věc) pomocí internetu. Nicméně i tak by se lidi nad každou novou informací měli zamyslet, než jí přijmou. A ono myslet je tak těžké. )

Jaký poplatek za internet

Dnešní cenová nabídka internetového připojení zaspala dobu nejméně o pět, ale spíše o 7-8 let. Dalo by se říci, že se nezměnila od doby rozvoje internetu. Považte: je Vám 36, na internetu si přečtete email a dle situace si objednáte zboží (stavební materiál, pneumatiky a nebo dárek). A za to platíte minimálně 300 Kč měsíčně. Trochu předražené, nezdá se Vám?

Nebylo by vhodnější přizbůsobit cenu připojení potřebám klienta a ne poskytovatele?

Tarify by pak byly tři:

1) tarif DĚTI - zde by byla cena největší, neboť pokud někdo chce mládí promeškat stahováním filmů, četováním a hraním síťových (rozuměj internetových) her, musí na to mít. V opačném případě má smůlu, jejíž vedlejší efekt ocení až dospěje a zmoudří. Pak zjistí, že to bylo pro dobro věci, neboť měl spoustu času na podstatné věci, které když by se v mládí nenaučil, ve stáří by mu chyběly. A taky se nižším počtem stahovaných filmů odlehčí síť, obzvlášť ta běžící na wifi technologii. A nemusí být tak předimenzovaná, což stojí nemalé peníze.

2) tarif BYLO MI TŘICET - co dodat, nízká až symbolická cena tj. v rozmezí 1-50 Kč. Tito uživatelé na internetu buďto skutečně pracují a nebo si pouze přečtou emajl. Přes jejich každodenní povinnosti jim totiž už nezbývá více času na zábavu. A navíc, tato skupina uživatelů internetu si je vědoma ceny času a rozhodně jej nechce promrhat hraním her, apod.

3) tarif JSEM NA MATEŘSKÉ NEBO SINGL - tato skupina uživatelů na internetu pouze čatuje. Čili datově síť nepřetěžuje, takže cena může být jen o něco vyšší než pro druhý tarif. Ale přesto je nejvíce nebezpečná. Zde nejde ani tak o cenu za připojení, jako o to, co nejvíce této skupině znemožnit připojit se na web, resp. web úplně zakázat. Důvod je prostý. Tato skupina leze na web jen proto, aby se podělila o své zkušenosti s ostatními uživateli, zkrátka se potřebuje "vykecat". Což o to, každý se potřebuje vyzpovídat, od toho přece vrbu máme. Ale jen jednu! Nějakou kamarádku/-da, kteří nás dokážou hodiny poslouchat a ve správnou chvíli kývnout hlavou, že s náma plně souhlasí i přesto že si to oni nemyslí, ale nám je to jedno. My potřebujeme mít pocit pochopení. Dotyčná vrba z toho žádné trauma nemá, vše pouští druhým uchem ven. Co je však horší, že tito uživatelé šíří mezi ostatní uživatele internetu strach a nenávist. Co si asi může myslet budoucí mamina, když se dočte těsně před porodem o všech možných a dokonce i nemožných porodních komplikacích. Není snad lepší, aby se na to připravila duševně sama, případně v kruhu svých nejbližších přátel, zpravidla matky? O chatech na téma nemoci ani nemluvě. Tam se mýty šíří jak povodeň. Zamysleme se nad tím, zda je to prospěšné pro společnost či nikoli. Samozřejmě je zde jedna vyjímka, to když podveděný člověk na internetu uveřejní podvodníka, resp. jeho neférové postupy. To už pro společnost prospěšné je.

Z výše napsaného vyplývá, že by se pak "surfovalo" s lepším pocitem, když platím pouze za to, co skutečně využiju.

Nemoci a oblečení

Zajímavého fenoménu jsem si všiml během studií na univerzitě. Né že by tam člověka tak vzdělali, aby byl schopen ty věci vidět. Spíše měl dostatek času a taky už trochu dozrál (rozumněj zmoudřel - ale samozřejmě úměrně věku) a k některým věcem se stak zkrátka všímavější. Šlo o to, že za celou dobu studií jsem omarodil jen jednou, konkrétně na konci druhého ročníku při jednom náročném zkouškovém týdnu (absolvoval jsem 3 zkoušky hned po sobě a úspěšně), kdy jsem si pak týden poležel. Jinak vůbec nic. Zajímavé, že?

A zajímavější se to ještě stane, až povim v čem to spočívalo. Jelikož pocházim ze tří sourozenců a rodiče doma počítali každou korunu, nemohl jsem si dovolit pořádnou zimní bundu. Vlastně jsem jí za těch pět let vůbec neměl. Místo ní jsem nosil plátěnou budnu, která byla dobrá tak akorát ve větrném počasí. V zimních měsících jsem to pak doháněl svetrem, ale jelikož mi nesahal až po bradu, tak jako rolák, nebylo to ono a na zastávce autobusu (do města jsem denně dojížděl) a městké hmoadné dopravy jsem se neustálě klepal zimou. Což bylo v konečném důsledku jen dobře, neboť jsem spaloval vše, co jsem snědl. Díky tomu se mi v těle neukládaly žádné přebytky, které by hnílý a postupem času by vytvořily ornou půdu pro bakterie viry.

Kolega student tehdy o mém oblečení složil říkanku: "Ať je teplo nebo zima, v šusťáku je vždycky príma!"

Dnes je situace jiná, v zimních měsících nosim teplé oblečení, bez čepice ven prostě nejdu. Když pominu období, kdy se dá pracovat na chalupě, tak nevystrčim paty z domu, krom cesty do práce. Tento životní styl se pak projevuje neustálou rýmou a někdy i zvýšenou teplotou. To už moje tělo hlásí poplach, neboť se v něm rozmnožili bakterie a viry nad kritickou mez a začínají produkovat nadmíru toxických odpadů, se kterými si tělo v běžných pracovních podmínkách (pH těla, teplota těla 36,7°C) nedokáže poradit a zvýšenou teplotou se pokouší za pomoci enzymů nad nepřítelem vyhrát.

Proto rada na závěr. Ano, oblékejte se teple, ale vždy se snažte tělo udržovat na spodní hranici teplého pocitu. Pokud se Vám zdá, že se přehříváte, je něco špatně. Tělo pak nemá potřebu spalovat usazeniny v těle a ty pak hnijou a opět se rozjíždí kolotoč nemocí.